A teď se dostáváme k nejdůležitější otázce: „Kde je ten virus v nás?“ Písmo zná tuto odpověď: virus sídlí v srdci kamenném, tvrdém (Ez 36,26). Výraz „srdce kamenné“ je však pro nás trochu zavádějící: tím Bible nemyslí „nedostatek citlivosti vůči druhým“, ale především nedostatek citlivosti vůči Bohu, jeho slovům...

Angelo Scarano, Th.D. S.S.L.

Za stejných okolností se můžou dva lidé také lišit v posudku, zda se jedná o hřích těžký, anebo lehký. Jako příklad můžeme vzít jízdu bez platné jízdenky: část lidí to považuje za jakýsi tolerovatelný „sport“ a nevidí v tom nic zlého, jiní lidé zase považují takové konání za hřích, za určitou podobu krádeže. Nebo ještě záludnější otázka: od kolika korun je krádež hříchem těžkým? Jedna ukradená koruna – hřích lehký; tisíc korun – hřích těžký. Ale kde je hranice? Tu každý člověk musí cítit sám, musí poslouchat své svědomí. Jistě jsou i lidé, kteří by řekli, že už krádež jedné koruny je hřích těžký. Mají totiž citlivější svědomí. Jeho fungování tak popisuje II. vatikánský sněm: „V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám neukládá, ale který musí poslouchat. Jeho hlas ho stále vybízí, aby miloval a konal dobro a vyhýbal se zlu, a když je třeba, promlouvá k sluchu jeho srdce: toto dělej, tamto nedělej. Neboť člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem; v poslušnosti vůči němu spočívá jeho důstojnost a podle něho bude souzen. Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru“ (Gaudium et spes 16).

Dr. Bogdan Pelc

Musíme ovšem dobře odlišovat vlastní pokušení od hříchu. Připomeňme si slova z listu sv. Jakuba (1,14): Když je člověk pokoušen, vábí ho a svádí jeho vlastní žádostivost. Ta žádostivost pak počne a porodí hřích, a když je hřích spáchán, porodí smrt. Pokud tedy naše vůle vědomě a svobodně nesouhlasí, nehřešíme! Pokušení se snaží ovlivnit nejprve naše myšlenky a představy, a pak probudit žádostivost. Z našeho nitra nebo zvenčí vstupují do našeho vědomí obrazy a podněty často velmi živé, naléhavé a tvrdošíjné, které povzbuzují žádostivost. V mysli tím vzniká příjemná náklonnost k lákavým, zakázaným předmětům a pocitům. Člověk v nich může nalézt zalíbení a podlehnout. Jak to hodnotí katolická morální nauka? Učí, že pokušení, jakkoli naléhavá a dotěrná, se stávají hříchem až tehdy, když s nimi naše vůle souhlasí a zabývá se jimi. Abychom tento proces správně ohodnotili, rozlišujeme mezi částečným a úplným souhlasem. Vůle může několik okamžiků váhat, nechce Boha urazit, ale zároveň by zakázané ovoce docela ráda ochutnala, a tak odporuje jen částečně. V tom případě jde pouze o nedokonalý souhlas, který nepůsobí dokonaný hřích. Ale když někdo se zlem zcela a vědomě souhlasí, pak do hříchu zcela jistě upadá. Pak záleží na tom, zda jde o věc důležitou – pak se jedná o těžký hřích.

P. Miloslav Fiala OPraem.

V roce 2008 se z iniciativy kardinála Schönborna konal v Římě první kongres Božího milosrdenství. Byl jste u začátků myšlenky kongresů. Jak tato myšlenka vznikla a jaký je její hlavní cíl?

Myšlenka, a možná že lepší by bylo říct volání po těchto kongresech, souvisí s Janem Pavlem II. a jeho pobytem v Krakově v roce 2002. Právě tehdy nejen církev, ale také celý svět vzýval Boží milosrdenství. Mše svaté, která se tehdy konala v Krakově, se mimo jiné zúčastnili také kardinál Schönborn a kardinál Barbarin (tehdy ještě jako arcibiskup Lyonu). Žádný z nich nebyl nějak zvlášť angažován v úctě k Božímu milosrdenství, ale když kardinál Barbarin slyšel slova svatého otce, uvědomil si, že je to záležitost velice podstatná a naléhavá. Slova papeže se dotkla jeho srdce. Společně s kardinálem Schönbornem se shodli, že je to teprve volání – oficiální a velice důležité. Na toto volání můžeme v prostoru naší svobody odpovědět „ano“, nebo „ne“ – ale odpovědět je třeba. Toto volání směřuje k celé církvi. A právě proto, aby na ně všeobecná církev mohla odpovědět, vznikla myšlenka světových kongresů vznikajících ve spolupráci s biskupskými konferencemi jednotlivých zemí.

ABM

„Kde se bere v lidech taková zloba?“ Tohle je velice zajímavá otázka, odhalující skryté, ničivé a zároveň paralyzující působení hříchu v dějinách lidstva. Je škoda, že tak málo lidí se na to v naší době ptá … V době Pána Ježíše mnozí nemocní na těle a na duši volali po uzdravení, dnes mnozí lidé nechtějí uznat, že jsou nemocní, křičí, že jsou zdraví, že problém není v nich, ale ve světě kolem, dožadují se tolerance, změny morálky. Zdá se, že hodnoty, které vyznávaly předchozí generace, nejsou nic platné... Těžko se divit takovému postoji. On je totiž důsledkem toho, že hřích ztratil svou „tvář“, protože Bůh v životě mnoha lidí – a dokonce i skoro celých národů – „vyblednul“. V Deníčku sestry Faustyny najdeme mnoho úryvků, které pojednávají o hříchu, hříšnících, hříšnosti. Je to ale vždy v souvislosti s Bohem. Bohem, který přichází se svým milosrdenstvím, aby vykoupil svět a člověka z otroctví hříchu. Bohem, kterého lásku pořád člověk zraňuje hříchem. Bohem, o kterém Faustyna napíše: „Stále mám před očima jeho bolestnou tvář, zneuctěnou a znetvořenou, jeho Božské Srdce, probodené našimi hříchy…“ (Den. 487). Skrze jednoduchá slova (pamatujme, že Faustyna měla jen tři roky základní školy), Faustyna jakýmsi podivuhodným způsobem odevzdává „ducha“ hříchu, vrací hříchu jeho „tvář“, tak zesměšňovanou a podceňovanou v dnešní době. Hřích opravdu existuje, zraňuje vztahy a zabíjí.

P. Wojciech Zubkowicz SAC

Byli jsme dva, protože tehdy se jezdilo na svěcení po dvou nebo ve třech – tohle všechno bylo tajné. My jsme přijali svěcení v ústavu pro hluchoněmé, který vedly sestry. Bylo tehdy třeba být opatrným. Pamatuji si, jak jsme čekali, až dorazí biskup (neměl souhlas vykonávat úřad biskupa, jen faráře). Nakonec biskup přišel a svěcení začalo. Všechno trvalo kolem dvou hodin – subdiakonát, jáhenské svěcení a kněžství najednou – a všechno se odehrálo v sakristii. V kapli to nebylo možné, protože tam měli vstup všichni, a proto to bylo příliš nebezpečné. Hned po svěcení jsme se museli vrátit do jednotky, protože tohle všechno se odehrálo, když jsme byli na propustce. A protože v armádě byla tehdy taková tradice, že ten, kdo jel domů, přivezl z domu buchty, aby to nebylo podezřelé, musel jsem jet pro ty buchty domů, do Brna. Tam jsem byl poprvé překvapen. Když jsem doma otevřel dveře a vešel jsem dovnitř, můj nejmladší malý bratr mi najednou řekl: „Slávku, ty jsi kněz...” Dodnes nevím, jak to to dítě poznalo. Tehdy jsem musel poprvé zapřít, že jsem kněz. Nemohl jsem to říct ani jemu, ani rodičům, ani nikomu jinému, protože jsme přísahali biskupovi, že to bude tajemství. Celý náš kněžský život byl tajemstvím.

P. Břetislav Vaňek, redemptorista

Dva a půl měsíce od mého nástupu do noviciátu mi zavolala maminka. Prosila, abych přijel domů na první narozeniny bratrance. P. Jiří mi dovolil, abych jel. Když jsem byl doma, večer před spaním jsem poprosil maminku, aby mě další den brzy ráno probudila. Zeptala se mě, jestli chci ráno jít do kostela, a když jsem řekl, že ano, nabídla, že by šla společně se mnou. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem slyšel. Maminka, která 64 let trvala na tom, že je budhistka a ve skutečnosti praktikovala šamanismus, půjde do kostela! Tak jsem tím byl překvapen a zmaten, že jsem úplně zapomněl na to, že druhý den je zrovna svátek Božího milosrdenství... Navíc to bylo poprvé po tom, co Jan Pavel II. ustanovil tento svátek pro celou církev. A právě tento den si moje maminka zvolila, aby poprvé v životě šla do kostela. Byl jsem tak vděčný Bohu za jeho milosrdenství! Vyslyšel mé modlitby za rodiče po 82 dnech.

Svědectví P. Františka An Dong Ok

Naše společenství pochází z Prostřední Bečvy z krásného valašského kraje, kde jsme s Boží pomocí postavili v r. 2001 filiální kostel zasvěcený svaté paní Zdislavě – patronce rodin. Kromě mší svatých ve středu a v neděli se scházíme s farníky ještě každé úterý na Biblických hodinách. A právě zde vznikla jiskra našeho pozdějšího uctívání Božího milosrdenství. Jako by živé slovo Boží v nás zapálilo jiskru Božího milosrdenství. Někdy na podzim loňského roku při naší pravidelné schůzce přišla jedna zbožná farnice s materiály o Božím milosrdenství. Už tehdy mi bleskla hlavou připomínka mého vstupu do dominikánského řádu, kde působím jako terciář po vzoru sv. Zdislavy. Tehdy, když jsem vstupoval do řádu, se mě kněz zeptal – „Co žádáš, bratře?“ A já jsem tehdy odpověděl – „Milosrdenství Boží a vaše.“ Při vzpomínce na tuto událost mě napadla myšlenka, že z milosrdenství Božího a lidí žije vlastně člověk celý život. Nicméně přešel podzim, zima, navenek jako by se nic nedělo, občas jsme se o Božím milosrdenství bavili, ale ve mně osobně se stále hlouběji a hlouběji ozýval hlas, který mě volal, abych se začal modlit Korunku za duše v očistci. S farníky, se kterými se scházím na již zmiňovaných Biblických hodinách, jsme se po domluvě někdy v únoru tohoto roku začali modlit na závěr setkání Korunku k Božímu milosrdenství. Úcta k Božímu milosrdenství se v nás ve všech postupně probouzela, jako by jiskra zažehla plamínek. Časem jsme postupně na našich setkáních začali stále více objevovat krásy Božího milosrdenství a uváděli ho na konci setkání pravidelností v život. Jakoby v dalším sledu přišel nápad další z farnic ke schůzkám k pátečním adoracím, který byl vřele přijat jak námi ostatními, tak otcem Josefem, kterému jsem tento nápad předložil k posouzení a případnému schválení. Každý pátek od 17.00 hod. se scházíme k adoraci v kostele, modlíme se Korunku a rozjímáme s Pánem Ježíšem a Pannou Marií a na závěr máme i svaté přijímání. Myslím si, že můžu říct za celou skupinku – objevili jsme novou krásnou Boží tvář.

Václav Holčák

Drazí přátelé,
v roce 2009 na svátek Božího milosrdenství jsme začali nový projekt, který jsme nazvali „Kniha milosrdenství“. Je to projekt, který vznikl z iniciativy čtenářů „Apoštola“ a do kterého se mohou zapojit všichni, kdo cítí potřebu modlit se za Boží milosrdenství pro ostatní a pro sebe. Prvními adresáty projektu jste byli Vy – čtenáři „Apoštola“. Do každého čísla jsme vložili leták s přihláškou. Ve chvíli, kdy tento text píši, se do projektu zapojilo už kolem 600 lidí. Mnozí ale také volají nebo píší různé dotazy. Myslím si, že bude dobré uvést zde několik vysvětlení:
■ Všichni, kdo se chtějí přihlásit k projektu, se zavazují, že se budou každý den modlit Korunku k Božímu milosrdenství. Je ale dobré myslet na to, že není třeba se Korunku modlit nutně v Hodině milosrdenství (od 15.00 do 16.00 hod.), je možné se ji pomodlit kdykoliv během dne.
■ Akt odevzdání pošleme s potvrzením, že jste zapsáni do Knihy milosrdenství, a s křížkem, proto není potřeba ho vyhledávat.
■ Každý, kdo je zapsán do Knihy milosrdenství, se snaží vHodině milosrdenství aspoň na chvíli zamyslet nad utrpením Pána Ježíše. Pokud je na to čas, může to být křížová cesta, pokud není tolik času, může to být chvíle modlitby před Nejsvětější Svátostí, a pokud opravdu spěcháte, jste v práci atd., věnujte Pánu aspoň jednu, dvě myšlenky tam, kde jste.
■ Není možné se do projektu přihlásit pomocí emailu nebo telefonicky. Potřebujeme váš podpis kvůli zákonu o ochraně osobních údajů. Pokud je vás víc, každý vyplní přihlášku zvlášť (poslat je potom můžete v jedné obálce). Letáky s přihláškou vám pošleme podle vašeho přání. Zároveň bych rád vysvětlil všem, kdo už přihlášky poslali, že všechny postupně zpracováváme a čekáme, až budou hotové křížky. Jakmile je budeme mít, pošleme každému potvrzení a křížek (chceme to poslat v jedné zásilce, abychom ušetřili na poštovném). Předpokládáme, že křížky budeme mít kolem 15. června 2009. V dalších číslech „Apoštola“ vás budeme nadále informovat o vývoji „Knihy milosrdenství“. Doufáme, že tyto stránky o „Knize milosrdenství“ budeme tvořit společně, a proto uvítáme vaše svědectví, fotky a informace o vás nebo o společenstvích, která jsou zapojena do projektu.
Každý pátek v 16.00 hod. na vás pamatujeme v kostele Božího milosrdenství a sv. sestry Faustyny ve Slavkovicích.
S požehnáním

P.Wojciech Zubkowicz SAC