Temné údolí, o němž se mluví ve dvacátém třetím žalmu. Modlitba se tehdy zdá mrtvá, víra nesmyslná, následování Ježíše jako následování bez cíle a bez světla. Pro mnohé je to temné údolí hrozně těžké. Neúměrně těžké. Jako hrdinové Dostojevského vrací Bohu vstupenku. „Jestliže jsi to ty, kdo řídí ten vlak, tak já vysednu!“ Není se čemu divit, tím spíše nelze posuzovat. Je třeba to pochopit a promodlit! Je třeba pomoci. Vždyť ne každý v takové situaci umí říci to, co Romano Guardini, člověk hluboce věřící a přitom se sklonem k melancholii, který napsal: „Na Posledním soudu nejenže dovolím Pánu Bohu, aby kladl otázky, ale také já sám se budu ptát… Položím otázky, na které mi nemohla odpovědět žádná kniha, dokonce ani Písmo svaté, ani žádné dogma, ani církevní úřad. Především to je jedna otázka: Proč jsou, Bože, ke spáse nutné ty příšerné okliky a zvláště křivdy nevinných?“

arcibiskup Adrian Galbas SAC