Díky našim komunitním oslavám Vánoc znám ještě jeden způsob, jak „Nebe na zemi“ zakusit. 24. prosince večer s námi zasedají ke stolu další lidé. Jsou jimi ti, kteří postrádají vlastní rodinu, blízkou osobu, mnozí nemají pravý domov, někdy ani střechu nad hlavou. Tito lidé ze svých zkušeností dobře vědí, že nejsme bytosti soběstačné, nejsme pány nad životními situacemi, zakusili pád a vlastní omezenost. Jenže právě taková pozice otvírá člověka pro Boha, tam Kristus ve svém milosrdenství nachází místo. V našich štědrovečerních hostech k nám přichází Ježíš, dívá se na nás z jejich očí, je tak blízko! A s Ním i nebe! Tito lidé nás takto obdarovávají a my je také. Tedy doufám, že i z našich očí mohou Ježíše vyčíst. Platí tu pravda, že milosrdenství není nikdy záležitostí jednostrannou, jak píše Jan Pavel II. ve své encyklice. Sedíme kolem jednoho stolu, přes rozdílnost životních cest a osudů tvoříme jedno společenství, které bych neváhala přirovnat ke společenství tehdejších nenápadných svědků betlémské události.

s. M. Ludmila Matysková ISMM