|
Rozhovor s P. Prof. Dr. Hab.
Lucjanem Balterem SAC
Boží milosrdenství je uctíváno v Církvi od jejího
počátku. V čem je tedy úcta, která vznikla na
základě zjevení s. Faustyně, nová?
Není možné říci rovnou, že Církev uctívá Boží
milosrdenství odedávna. Ano, Boží milosrdenství je
přítomno na stránkách Bible, je přítomno v liturgii,
avšak formalismus posledních staletí zapůsobil tak,
že se do popředí dostala přísná a trestající Boží
spravedlnost. Dokonce jedna z tak zvaných hlavních
pravd víry říká, že Bůh je spravedlivý soudce, který
zlé činy trestá a dobré odměňuje. Žádný starší
katechismus už ale neobsahuje stejnou pravdu o Božím
milosrdenství. Snad proto se sám Ježíš musel domáhat
něčeho moc důležitého, co se jakoby vytratilo ze
zorného pole křesťanů: svého velkého milosrdenství.
Už v meziválečném období byly ve Francii vydány
poznámky sestry Josefy Menendez (1890–1923). Tato
Španělka vstoupila do Kongregace Sacré Coeur ve
Francii a Ježíš milosrdný se jí často zjevoval a
hovořil s ní. Kniha měla četná vydání i po druhé
světové válce a úvodní slovo k prvnímu vydání napsal
tehdejší apoštolský nuncius ve Francii kard. E.
Pacelli, pozdější papež Pius XII. V polštině byla
vydána v roce 1949 ve Spojených státech pod názvem
„Výzva Lásky“, z francouzštiny ji přeložil můj
řádový spolubratr RD F. Cegiełka SAC. Bohužel
nakladatel, jezuita H. Monier-Vinard, místo aby dal
do rukou čtenářům původní text, napsal své vlastní
dílo, ve kterém často citoval slova sestry Menendez.
Ke čtenářům nepromlouvá Ježíš ústy řeholní sestry,
mají místo toho obšírný komentář k poselství Ježíše
Krista. Tato kniha určitě připravila půdu k rozvoji
úcty k Božímu milosrdenství, která by možná mohla
vypadat jinak v případě, že by se vyvíjela bez
komentáře, na základě samotných poznámek sestry
Josefy Menendez. Rád bych k tomu dodal, že Jan Pavel
II. chtěl zřetelně upozornit na všeobecný rozměr
úcty k Božímu milosrdenství. Prohlásil proto sv.
Terezii od Dítěte Ježíše učitelkou Církve vlastně
kvůli jejímu vlastnímu výroku, že Bůh je dobrý,
milující Otec, kterého se vůbec nebojí. Svatá
Terezie to řekla a zapsala v době všeobecně
vládnoucího jansenismu, kdy bylo běžné vyhrožovat
lidem a strašit je spravedlivým Bohem. Papež tímto
poukázal veřejně na malou Terezii a nepochybně tak
Církev a svět připravil na svátek Božího
milosrdenství, který následně sám ohlásil. V
odpovědi na vaši otázku je třeba říct, že novou věcí
byly formy úcty k Božímu milosrdenství, které
Faustyna předávala. Některé z nich, jmenovitě obraz
Ježíše milosrdného a svátek Božího milosrdenství,
mají z důvodu papežských prohlášení oficiální
povahu. Ostatní patří mezi
soukromé pobožnosti, i když se věrní modlí společně.
V Deníčku sestry Faustyny najdeme poznámku o tom, že z
Polska vyjde jiskra, která připraví svět na poslední
Kristův příchod. Myslíte si, že úcta k Božímu
milosrdenství je tou jiskrou a že už teď Kristus
připravuje svět na svůj druhý příchod?
Významný je fakt, že sám Jan Pavel II. citoval tato
slova během slavnostního posvěcení svatyně Božího
milosrdenství v Krakově – Łagiewnikach dne 17. srpna
2002, kde svěřil Církev a celé lidstvo Božímu
milosrdenství. Řekl tehdy: „Ať se plní Kristův
závazný příslib, že z tohoto místa vyjde «jiskra,
která připraví svět na Jeho poslední příchod» (srv.
Deníček 1732).” Zároveň zdůraznil, že „tu jiskru
Boží milosti je třeba rozžehnout. Je třeba
předat světu oheň milosrdenství.“ Můžeme vyvodit, že
papež měl na zřeteli kult Božího milosrdenství,
který se po mnohá léta v Polsku vyvíjel. Osobně si
však myslím, že je možné vidět zde více významů a
úrovní: onou jiskrou je sám Jan Pavel II., který po
celých dlouhých 27 let hlásal světu poselství o Bohu
bohatém na milosrdenství, je jí také sama úcta k
Božímu milosrdenství a může se jednat i o úctu k
Božímu milosrdenství, kterou Jan Pavel II. otevřeně
šířil. Jsem vnitřně přesvědčen, že každá z těchto
možností je platná, odlišují se pouze tím, co
zdůrazňují: 1. papež (a kult), 2. kult, 3. kult a
papež.
Hodina milosrdenství, Korunka, obraz Ježíše milosrdného a
svátek Božího milosrdenství jsou základní formy úcty
k Božímu milosrdenství. V Církvi byly vždy přítomné
veškeré prostředky spásy. Někdo se tak může ptát,
jestli jsou vůbec potřeba nějaké nové formy kultu?
Žádná z forem úcty k Božímu milosrdenství není
povinná. Jsou to doporučení, návrhy, nové možnosti,
jak chválit Boha. Podle Deníčku jsou nejdůležitější
obraz a svátek Božího milosrdenství. Proč tomu tak
je? Obraz, který visí v kostele, kapli či v bytě, k
nám promlouvá, něco nám přibližuje, zvláště svým
nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti! Připomíná člověku
milosrdného Boha Otce, který jest na nebesích.
Ohledně svátku bych rád poukázal na další zajímavou
souvislost: v meziválečném období schválila církevní
autorita vznik nové kongregace sester benediktinek –
samaritánek. Její zakladatelka, sotva dvacetiletá
Jadwiga Jaroszewska, si dala za cíl velebit Boží
spravedlnost. Zanedlouho se však sám Ježíš domáhá
svátku Božího milosrdenství a svou žádost odůvodňuje
nikoliv pouze nutností velebit, ale především hlásat
světu Boží milosrdenství. Ano, veřejná oslava svátku
Božího milosrdenství má hlásat světu milosrdného
Boha. Volba první neděle velikonoční nebyla náhodná:
během celého liturgického roku se k Bohu obracíme
nejdříve s prosbou o milosrdenství (doba adventní a
postní), následně děkujeme za prokázané
milosrdenství (doba vánoční a velikonoční). Proto
Jan Pavel II. neváhal a v roce velkého jubilea spolu
s kanonizací s. Faustyny ohlásil světu veliký svátek
Božího milosrdenství.
Ohledně úcty k Božímu milosrdenství stále existují
stereotypy a rozšířené nepochopení. Někteří se
domnívají, že každodenní modlitba korunky jim
automaticky zajistí spásu…
Není větší chyby! Už sv. Jakub apoštol zdůrazňoval
nutnost starat se o spásu bližních. Ve světle učení
Církve je správně chápaný apoštolát nejefektivnějším
prostředkem k dosažení svatosti a spásy. V Církvi
dokonce existovala praxe úplného sebeobětování za
druhé a zároveň přijetí možnosti vlastního
zatracení. Takový postoj byl výrazem přesvědčení a
víry v to, že Bůh nezůstane lhostejný vůči tak
veliké, hrdinské lásce k bližnímu a přivede toho,
kdo sám z lásky riskuje věčnou záhubu, k ještě
většímu štěstí v nebi. Korunka k Božímu
milosrdenství je vlastně takovou modlitbou za druhé,
je prosbou o milosrdenství pro všechny hříšníky, ke
kterým patříme i my, a pro celý svět. V opravdové
modlitbě neexistuje automatismus: samotné
bezmyšlenkovité opakování je prostě nesmyslné. Každá
modlitba, stejně tak i korunka, chce soustředění a
pozornost: má být přece autentickým, nezištným
rozhovorem s Bohem.
Jste teolog. Co vás nejvíce zaujalo během četby
Deníčku sestry Faustyny?
Deníček, který Faustyna psala z příkazu svého
zpovědníka P. Michała Sopoćka, je v určitém slova
smyslu textem nestejnorodým. Ze začátku ho plní
vzpomínky týkající se dávných událostí a zážitků
Faustyny, pak je teprve na jeho stránkách aktuální
děj. I zde však nacházíme popisy konkrétních
událostí, duchovních zážitků, mezi nimi jsou i
popisy setkání s Ježíšem milosrdným, Pannou Marií,
občas i s dušemi v očistci a s lidmi, k jejichž
nitru dává Bůh Faustyně přístup. Proto je možné se
na Deníček dívat jako na zprávu, popis událostí,
nebo je možné v něm hledat něco víc. Kupříkladu
zajímavý je vývoj postoje samotného P. Sopoćka v
okamžicích, kdy mu Faustyna předává Ježíšovy
příkazy: jeho pochybnosti, pozvolné ujišťování se
ohledně pravdivosti Faustyniných mystických zážitků,
následné hluboké přesvědčení, že se jedná o Boží
věc, o kterou je třeba se postarat a rozšířit ji do
světa (po smrti Faustyny převzal on sám její dílo do
svých rukou!). Jako teologa mě však nejvíce zaujala
eschatologie obsažená v Deníčku. Prostá řeholnice
tak úžasně současně a teologicky bezchybně mluví o
nebi, pekle, očistci, zvláště pak o smrti, po které
stále víc touží a která je pro ni přímým setkáním s
bezmezně milovaným Ježíšem, s celou Svatou Trojicí,
s Matkou Boží a se svatými. Nota bene místa, ve
kterých Faustyna pojednává o Svaté Trojici, jsou
nejen teologicky dokonalá, jsou podmanivá svou
hloubkou a zároveň jednoduchostí.
Děkuji za rozhovor.
P.Wojciech Zubkowicz SAC |
