|
22. února roku 1931 obdržela sestra Faustyna od Pána Ježíše
příkaz k namalování obrazu. Tak o tom píše ve svém Deníčku:
„Večer, když jsem byla v cele, uviděla jsem Pána Ježíše
oblečeného do bílých šatů. Jednu ruku měl pozdviženou k
žehnání a druhá se dotýkala šatů na hrudi. Z poodhrnutých
šatů na hrudi vycházely dva velké paprsky: jeden červený a
druhý světlý. Mlčky jsem hleděla na Pána, má duše byla
naplněna bázní, ale i velkou radostí. Po chvíli mi Ježíš
řekl: Namaluj obraz podle toho, co vidíš, s nápisem: Ježíši,
důvěřuji Ti. Toužím, aby byl tento obraz uctíván nejprve ve
vaší kapli a na celém světě. Slibuji, že duše, která bude
tento obraz uctívat, nezahyne. Slibuji také už zde na zemi
vítězství nad nepřáteli a obzvlášť v hodině smrti. Já sám ji
budu bránit jako svou slávu.“ /Deníček 47–48/
V roce 1933 přijela
sestra Faustyna do Vilná. Tam jí její zpovědník, P. Michal
Sopoćko, pomohl namalovat první obraz. Zajistil malíře,
Eugeniusze Kazimirowského, který v roce 1934 obraz
namaloval.
Přesto, že obraz byl
namalován podle slov Ježíše zjevených sv. sestře Faustyně,
od začátku se jí nelíbil. Nešlo tady o malíře, ale o krásu
Krista. Tak jako všichni mystici i sv. Faustyna říkala, že
není pomocí štětce možné jeho krásu zobrazit.
Když se nad tím trápila,
Pán Ježíš se jí zjevil a potěšil ji slovy: „Velikost tohoto
obrazu nespočívá v kráse barev nebo v dovednosti malíře,
nýbrž v mé milosti. /Deníček 313/
Uctívání tohoto obrazu
nespočívá totiž jen v jeho vystavení a v úžasu nad jeho
krásou. Uctívat tento obraz znamená přijmout do svého srdce
Boha, který v tomto obrazu zjevuje část své přirozenosti.
Prostřednictvím tohoto
obrazu nám Ježíš ukazuje svůj vztah k člověku. Pomocí pěti
symbolů se nám zde zjevuje obraz milosrdného Boha, který nám
nabízí spásu.
První symbol je ruka
pozdvižená k požehnání. Není to ruka, která chce pokárat, i
když mnohokrát Pán Ježíš ve svých zjeveních sestře Faustyně
odsuzuje hříchy světa. Je to ruka, která chce všem žehnat a
obdarovávat štěstím.
Druhým symbolem je
postava Ježíše, který jakoby kráčí k nám. Bůh tím chce
ukázat, že nečeká neporušený na svém trůnu, až se hříšník
přiblíží k němu, i když by to tak mohl udělat, ale že to on
první nám vychází vstříc. On první nás miluje, očekává nás a
obětuje se za nás. Běží naproti marnotratnému synu, objímá
ho, a těší se, že ten, který byl mrtvý a hříšný, se vrátil a
ožil. Bůh v každé chvíli našeho života jako první vztahuje
svou ruku, aby nás zachránil.
Třetím symbolem je levá
ruka Ježíše, která ukazuje jeho srdce. Ježíš ukazuje své
srdce jako pramen milosti. Toto srdce bylo probodnuté na
kříži a vytryskla z něj krev a voda, symboly svátostí. Srdce
je také symbolem lásky, která je hlavním důvodem zjevení
tajemství Božího milosrdenství.
Dalšími symboly jsou krev
a voda. Mučednictví a milost, utrpení a štěstí. Milost často
přichází skrze utrpení. Kristus rozdává plody svého umučení
celému tvorstvu. Milosti přicházejí skrze svátosti, zvlášť
svátost smíření a Eucharistii, jejichž správcem je Církev.
Posledním symbolem jsou
slova: Ježíši, důvěřuji Ti. Přijmout milost, která pramení z
utrpení, a někdy také skrze utrpení, vyžaduje totiž důvěru.
Je třeba, abychom jako Abraham opustili svou zemi, a někdy
je také třeba, abychom se vzdali veškeré své pozemské naděje
a celou svou důvěru vkládali jen v Boha, tak, aby on sám byl
naší konečnou nadějí. |
