25. srpna 2005 tomu bylo právě 100 let od doby, kdy se již
potřetí rozlehl křik novorozeného děvčátka v skromném domku
rodiny Kowalských v polské vesnici Glogowiec. Toto dítě
Stanislava Kowalského (1868–1946) a jeho manželky Marianny
Kowalska (1875–1965) dostalo o dva dny později při křtu ve
farním kostele sv. Kazimíra ve Świnicích Warckých nedaleko
Lodže jméno Helena. Po Heleně se manželům Kowalským narodilo
ještě sedm dětí. Necelé tři hektary málo úrodné písčité půdy
a dva hektary luk, které patřily Kowalským, nestačilo na
uživení tak početné rodiny. Proto musel otec přes den
pracovat u lidí jako tesař a po návratu domů do noci
obdělával pole na svém hospodářství. Matka kromě výchovy
dětí a starosti o domácnost pomáhala otci, jak jen mohla. I
přes toto velké vytížení se dožila krásných devadesáti let.
Helena nacházela ve svých
rodičích nejen vzor pracovitosti, ale i zodpovědnosti,
obětavosti a v neposlední řadě zbožnosti. Přestože žili v
bídě, našli byste v jejich domě v malé knihovničce vedle
Písma svatého také životopisy svatých, ze kterých se děti
dozvídaly krásné a napínavé příběhy poustevníků, poutníků a
misionářů v dalekých krajích. Pozorná Helenka pak tyto
příběhy vlastními slovy vyprávěla na pastvě mladším dětem a
svěřila se jim, že i ona se touží připojit k poustevníkům
nebo bude jako misionáři učit pohany svaté víře. Pramenem
této touhy byla nejenom četba náboženské literatury, ale i
Boží působení. Jak sama později napíše ve svém Deníčku, již
od sedmi let pociťovala ve své duši Boží volání k
dokonalejšímu životu, které ji stále provázelo.
S rozvojem vztahu k Bohu
v ní zároveň rostla citlivost k lidské nouzi. Láska k chudým
ji vedla k nezvyklým kouskům, se kterými se u jiných dětí v
jejím věku nesetkáváme. Byla 1. světová válka, celý kraj byl
zničen, všude panoval velký hlad a nouze. Také ke dveřím
Kowalských přicházeli lidé prosit o něco k jídlu. Při
pohledu na tuto bídu chtěla na vlastní kůži poznat, jaké to
je být žebrákem. Jednou, když jí bylo asi deset let,
přestrojila se za žebračku a obešla všechny domy ve vesnici
a prosila o almužnu. Po návratu domů prohlásila: „Jak se ti
chudáci mají špatně. Kolik musí snést a vytrpět.“
V její rodné vesnici si vyprávějí ještě jeden příběh. Po
dvou letech od události, kdy jako žebračka obcházela
hospodářství, zorganizovala Helenka tombolu. Nejprve
vyprosila od sousedů drobné předměty, potom vyrobila losy a
prodávala je. Když už jí nezbyl ani jeden, začala podle
čísel rozdávat lidem jednotlivé výhry. A co udělala s
penězi? Po ukončení tomboly zanesla vybrané peníze panu
faráři, aby je dal nejvíce potřebným.
Do školy začala chodit
teprve ve dvanácti letech. Po třech letech pilného učení
však musela školu opustit, aby uvolnila místo mladším
sourozencům.
V patnácti letech
přestala Helenka chodit do základní školy, a tak má teď více
času pomáhat mamince v domácnosti a s malými dětmi. To však
netrvá dlouho. Podle příkladu svých dvou starších sester
zatoužila i Helena jít do světa, aby si mohla sama vydělávat
na živobytí, a tak pomoci rodičům. Bylo to v roce 1921, kdy
se tato šestnáctiletá dívka obrátila na matku se slovy:
„Maminko, náš tatínek musí tak těžce pracovat a já si i tak
nemám v neděli co obléci. Už mám nejubožejší šaty ze všech
děvčat… půjdu si něco vydělat.“ Matka se dlouze zadívala na
svou dceru a pak řekla: „Dobře, můžeš dítě jít ve jménu
Páně!“ Odjela tedy do Aleksandrowa, kde našla práci služebné
u paní Leokadie Bryszewské. Všem, se kterými se v tomto
městě setkala, se vryla do paměti její přátelská povaha,
svědomité plnění povinností a poslušnost ve všem, co patřilo
k její práci. Zde se jí jednoho dne dostalo tajuplného
vidění „jasnosti“.
Kvůli této události se
vrátila domů, aby řekla matce: „Musím vstoupit do kláštera.“
Oba rodiče byli rozhodně proti. Otec začal vysvětlovat: „Ty
nevíš, co chceš. Abys mohla jít do kláštera, musel bych ti
dát peníze na věno. A kde je vezmu? Vidíš, že mám samé
dluhy.“ Pravým důvodem odmítnutí však bylo jejich příliš
silné připoutání ke své nejmilovanější dceři, které jim
nedovolilo svolit s odchodem do kláštera. Proto nepomohlo
ani Helenino ujištění, že žádné peníze nepotřebuje, neboť ji
sám Pán Ježíš do kláštera zavede. Rodiče trvali na svém a
ona se nechtěla stavět proti jejich vůli.
Po krátkém pobytu v
Głogowci se na radu starší sestry rozhodla pracovat v Lodži.
Bydlela zde u svého strýce Michała Rapackého. Nejprve
zastávala domácí práce u třech františkánských terciářek.
Kromě skromné odměny prosila o to, aby se mohla zpovídat u
jejich zpovědníka, denně se účastnit mše sv. a také aby
mohla navštívit umírající, jestliže se o nich dozví. V únoru
roku 1923 se přihlásila o práci u majitelky obchodu s
potravinami, u paní Marcjanny Sadowské, která jí svěřila
starost o domácnost a své tři malé děti. V paměti paní
Sadowské, u níž Helena Kowalská pracovala až do července
1924, zůstala vzpomínka na její velkou víru a horlivost.
„Stále se postila,“ vypráví její chlebodárkyně, „celý rok ve
středy, pátky a soboty a během Svatého týdne každý den. Na
Popeleční středu nejedla vůbec.“ Přesto na ni vzpomínala
jako na veselé a šikovné děvče. Děti ji měly velmi rády.
Zvlášť milovaly její zábavné historky a vyprávění pohádek na
dobrou noc.
Když ve věku osmnácti let
Helena znovu prosí rodiče o svolení ke vstupu do kláštera,
je její prosba opět zamítnuta. Za těchto okolností se snaží
v sobě toto Boží volání přehlušit. Ve svém Deníčku později
napíše: „Po tomto odmítnutí jsem začala žít naprázdno, bez
ohledu na hlas milosti, i když má duše nikde nenacházela
klid. Neustálé volání milosti pro mě bylo velkým utrpením,
avšak snažila jsem se je přehlušit zábavou. Vnitřně jsem
před Bohem utíkala a celou duší jsem se otevírala tvorům.“ I
přes tuto snahu žít jako ostatní dívky nepovolané k
zasvěcenému životu nacházela ve svém srdci prázdnotu a
vnitřní touha, kterou nemohla naplnit, se pro ni stávala
stále větším utrpením.
Jednoho letního dne se
Helena Kowalska vydala spolu se svými dvěma rodnými sestrami
a kamarádkou na taneční zábavu. Konala se v parku „Wenecja“
nacházejícím se v samém centru Lodži nedaleko katedrály sv.
Stanislava Kostky. Helenka měla na sobě slušivé volánkové
šaty a své rudavé vlasy si sčesala z čela do silného copu.
Brzy po příchodu do parku byly všechny čtyři zadány a na
parketu se nechaly unášet muzikou a tancem. Všichni se
výborně bavili, jen v Helenině duši se odehrával boj.
Nechtěla utíkat od lidí, snažila se žít jako ostatní,
nechtěla se lišit od svých vrstevníků, ale nenacházela v tom
uspokojení. V této náladě a myšlenkách náhle vedle sebe
uviděla Ježíše. Byl ztýraný, svlečený ze šatů a celý pokrytý
ranami. Obrátil se na ni slovy: „Jak dlouho tě mám snášet a
jak dlouho mě budeš klamat?“ Již neslyšela příjemnou hudbu a
společnost, ve které se nacházela, jí zmizela z očí. Zůstala
sama s trpícím Kristem. Po tomto nečekaném setkání se
vymluvila na bolest hlavy a rychle opustila vesele se bavící
společnost. Její kroky směřovaly do blízké katedrály.
Už se stmívalo. Lidí bylo
v chrámu málo. Nevšímala si ničeho, co se kolem děje, padla
ve tvaru kříže před Nejsvětější svátostí a prosila Pána, aby
jí dal poznat, co má dál dělat. Po chvíli úpěnlivé modlitby
uslyšela jako odpověď tato slova: „Jeď ihned do Varšavy, tam
vstoupíš do kláštera.“ Nyní již věděla, co má konat. Našla v
sobě i sílu, která jí pomohla přemoci velkou lásku a
poslušnost vůči rodičům. Ti jí dosud bránili jít cele za
vnitřním hlasem. Povstala od modlitby, přišla domů, zařídila
nutné věci a uložila se ke spánku. Druhého dne, nakolik to
bylo možné, se svěřila sestře s tím, co se odehrálo v její
duši. Nechala pozdravovat rodiče a jen tak, v jedněch
šatech, bez ničeho, odjela podle Božího rozkazu do Varšavy.
Po příjezdu do hlavního
města vešla do prvního kostela, který se jí namanul, a
začala se modlit o poznání další Boží vůle. Mše svaté
začínaly jedna za druhou. Při jedné z nich uslyšela slova:
„Jdi k tomuto knězi a všechno mu řekni a on ti poví, co máš
dál dělat.“ Po mši svaté tedy šla do sakristie a poprosila o
radu, do kterého kláštera má vstoupit. Kněz se v první
chvíli podivil, ale řekl jí, ať má velkou důvěru, že Bůh to
dál zařídí. Přitom si vzpomněl na svého bývalého farníka,
který ho prosil o někoho, kdo by mohl pomoci v domácnosti
jeho početné rodiny.
A tak se Helena dostala k
nové paní, Aldoně Lipszycové, bydlící se svou rodinou v
Ostrówku. Odtud pak odjížděla do Varšavy a zde klepala na
brány různých klášterů s prosbou o přijetí. Její cesty však
byly neúspěšné. Příčinou odmítnutí byla jistě její krajní
chudoba a nedostatečné vzdělání. Někde jí dokonce bylo přímo
řečeno: „Tady nepřijímáme služky.“ Již ztrácela naději, že
dosáhne vytouženého cíle. Ale jako už tolikrát v životě, kdy
se jí srdce svíralo bolestí a kdy se cítila osamocena,
obrátila se opět slovy modlitby na Pána Ježíše a i tentokrát
byla vyslyšena.
Šla právě ulicí, která
nese název Żytnia. Zastavila se před domem, na němž byla
umístěna tabulka s nápisem: Generální dům Kongregace sester
Matky Božího milosrdenství. S tlukoucím srdcem zaklepala na
dveře. Sestra vrátná ji pozvala dál do hovorny a zde po
rozhovoru s matkou představenou byla přijata. Musela se však
ještě na rok vrátit k paní Lipszycové a vydělat si na
skromnou výbavu. 1. srpna roku 1925 nadešel okamžik, kdy se
pro Helenu otevřela klášterní brána. Konečně dosáhla toho,
po čem tolik toužila. Cítila se v tu chvíli nesmírně
šťastná.
Když v srpnu roku 1925
Helena Kowalska překročila práh klauzury varšavského domu,
zbývalo jí už jen 13 let života. Byla to však velmi
intenzivní léta, která jí nakonec přinesla vyvýšení k slávě
oltářů. Kongregace sester Matky Božího milosrdenství, do
které ji Pán Ježíš povolal, vedla tzv. Domy milosrdenství.
Zde sestry výchovně působily na děvčata a ženy, které
potřebovaly hlubokou morální obnovu. Každá členka kongregace
bez ohledu na druh vykonávané práce se živě účastnila
Ježíšova díla záchrany pro věčnost těch, kteří v lidských
očích již zahynuli. Rovněž i Helena Kowalská, která v
kongregaci během obláčky přijala jméno s. Marie Faustyna, si
uvědomovala velikost tohoto poslání. Vypovídají o tom i
slova, která napsala své spolusestře v jednom z dopisů: „Jak
velkou radost cítím v duši, že mě Pán Ježíš povolal do naší
kongregace, která se úzce spojuje s dílem a posláním, jaké
měl Pán Ježíš, to je záchrana duší. Nesmíme zapomenout, že
naše poslání je vznešené [...]. Musíme být cele proniknuty
Ježíšovým duchem a mít jeho vlastnosti, tedy dát ze sebe
všechno z lásky k Bohu ve prospěch nesmrtelných duší.“
S. Faustyna přebývala
vmnoha domech kongregace, nejdéle však v Krakově, Płocku a
Vilniusu. Pracovala zde především jako kuchařka, zahradnice
nebo vrátná. Navenek nic neprozrazovalo její neobvykle
bohatý mystický život. Svědomitě vykonávala svěřené práce,
byla velmi soustředěná a zbožná a zároveň přirozená, prostá
a rozvážná. Řeholní pravidla zachovávala věrně a ve vztazích
k bližním se vyznačovala srdečností, jemností a velkou
láskou.
Hloubku duchovního života
sv. Faustyny Kowalské odkrývá Deníček, který začala psát
během posledních čtyř let svého života na pokyn zpovědníka
P. Sopoćka a se svolením představených. Z jejích zápisků se
dozvídáme o velikosti poslání, které jí Pán Ježíš svěřil.
Toto poslání spočívá v připomenutí odedávna známé ale
zapomenuté pravdy víry o milosrdné Boží lásce k lidem a v
předání nových způsobů úcty k Božímu milosrdenství. S.
Faustyna stojí také u počátku velkého hnutí ctitelů a
apoštolů Božího milosrdenství, jež má vést k obnově
náboženského života v duchu křesťanské důvěry a
milosrdenství.
Její hluboký mystický
život šel ruku v ruce s utrpením. Utrpení očišťuje duši, a
tím ji činí schopnější k stále většímu podílu na Božím
životě a k účasti na spasitelném Kristově díle. Sestra
Faustyna onemocněla tuberkulózou plic a zažívacího ústrojí a
jako dobrovolnou oběť za hříšníky přijímala také s úplnou
odevzdaností do Boží vůle různá utrpení, aby takto poskytla
pomoc duším ohroženým ztrátou spásy. 5. října 1938 odevzdala
svou duši do rukou nebeského Otce plná důvěry v jeho bezedné
milosrdenství, aby mohla u Božího trůnu zapět píseň na
oslavu milosrdenství. V Deníčku nám na rozloučenou zanechala
tato slova:
„Na tebe, ubohá země, nezapomenu,
i když cítím, že se okamžitě celá ponořím
do Boha jako do oceánu štěstí, ale
to mi nezabrání vrátit se na zem
a dodávat duším odvahu a vybízet je
k důvěře v Boží milosrdenství.“
s. Milada Rosová KMBM |