Blahořečení německého pallotina, otce Richarda Henkese, které se uskutečnilo 15. září 2019 v Limburgu, je důležitou událostí nejen pro pallotinský svět. Tento německý kněz, zatčený za kritiku nacistů, byl uvězněn v koncentračním táboře v Dachau. Když viděl, kolik jeho spoluvězňů kněží trpělo tyfem, začal o ně pečovat. Během této pokorné služby se sám nakazil a zemřel. V procesu blahořečení byl uznán za mučedníka a svědka lásky k bližnímu. Doba kruté války dávno skončila. Ale stále jsou aktuální otázky o smyslu života, podstatě víry, mučednictví, lásce k bližnímu. Otec Henkes dává svým životem na tyto otázky odpověď. Je to odpověď jasná a jednoznačná, protože pochopil smysl největšího přikázání Ježíše Krista, kterým je přikázání lásky k Bohu a bližnímu. Toto přikázání otec Henkes chápal v duchu charismatu sv. Vincence Pallottiho, který svým následovníkům dal příklad, jak svůj život prožívat v duchu služby jiným. Opravdovým smyslem života člověka v každé době a za všech okolností je láska k Bohu a k druhému člověku. To ona rozpaluje víru, připravuje k mučednictví, motivuje ke službě ostatním, protože – jak učí sv. Pavel: „Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“ (1 Kor 13, 5–7). Láska je plod spolupráce člověka s Boží milostí. Někdy může mít podobu obyčejné služby za neobvykle náročných podmínek, jako to třeba bylo v případě otce Henkese. Obvykle se však vyjadřuje v poctivé realizaci každodenních, jednoduchých záležitostí a úkolů plněných v duchu Ježíše Krista. Být dobrým otcem plným starostlivosti, milující maminkou, poctivým sousedem, pozorným žákem ve škole, věrným křesťanem, starat se o chudé a potřebné, odpouštět křivdy, vyhýbat se příležitostem ke hříchu – toto vše měl na mysli Ježíš, když mluvil o přikázání lásky. Blahoslavený Richard Henkes stojí dnes před námi, aby nám pomohl pochopit, co je to láska a jak milovat. Zkusme tedy zaslechnout toto jeho výmluvné svědectví a dovolme, ať z malé jiskry se v nás rozhoří opravdový oheň stejné lásky.

Mons. Tadeáš Wojda SAC, arcibiskup diecéze Bialystok

O víře křesťanů bychom mohli uvažovat celé hodiny. Jeden profesor nás kdysi upozornil na to, že ve starověku před křesťanstvím neexistoval žádný jeden pojem, který by obsáhl všechny důležité oblasti lidského života. Až křesťané přijali víru, která propojuje všechny důležité roviny lidské existence. Ona je osobní, velmi hluboce intimní vztah k Bohu. Víra má také společenský rozměr, sjednocuje všechny, kdo se hlásí ke Kristu. Víra má dále ráz učení, nauky: její souhrn nacházíme v „krédu“, které začíná slovy: Věřím v jednoho Boha. Proto je víra také jistý vhled do božských skutečností, jejich kontemplace a poznání. Víra je také pevnost životního postoje, proto se nazývá ctností, božskou ctností. V tomto smyslu Ježíš povzbuzuje tváří tvář svému utrpení své nejbližší: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věřte v Boha, věřte i ve mne“ (Jan 14,1). A konečně v křesťanském životě se víra téměř překrývá se ctností naděje. Učí nás tedy s toužebností očekávat budoucnost, beze strachu a nejistoty, ale s dychtěním po příchodu Pána a Ženicha.

P. Jaroslav Brož

Vzhledem k šířícímu se zmatku v oblasti věrouky mě mnoho biskupů, kněží, řeholních osob i věřících katolické církve poprosilo o veřejné svědectví pravdě (Božího) zjevení. Je vlastním úkolem pastýřů, aby vedli na cestu spásy ty, kteří jim jsou svěřeni. To se může podařit pouze tehdy, když je tato cesta známa a oni sami po ní nejprve kráčejí. Přitom platí slova apoštola: „Předal jsem vám především to, co jsem sám přijal“ (1Kor 15,3). V dnešní době už mnoho křesťanů ani nezná základy věrouky, takže roste nebezpečí, že se minou s cestou věčného života. Přesto ale zůstává vlastním úkolem církve, aby přiváděla lidi k Ježíši Kristu, který je světlem národů (srov. LG 1). V této situaci si klademe otázku, jak se orientovat. Podle Jana Pavla II. představuje Katechismus katolické církve „bezpečnou normu pro vyučování ve víře (nauce)“ (Fidei Depositum IV). Byl sestaven s cílem posilovat ve víře bratry a sestry, jejichž víra je silně zpochybňována „diktaturou relativismu“.

kardinál Gerhard Müller

Hodně se dnes mluví o krizi víry. Řeší se pokles věřících v kostelech, sekularizace veřejného prostoru, ve kterém často tolerance vůči nevěřícím přerostla v diskriminaci věřících. Někteří mluví o odkřesťanštění Evropy. Jak to vidíte vy? V čem dnes vidíte největší nebezpečí pro víru a život?

Řekl bych, že jsme se postupně dostali do krize víry tak, jak tomu bylo v historii několikrát. Je to však spíše krize teologie a teologů, mezi ně počítám i moralisty, protože máme nejen etiku, ale i morální teologii. V samotné teologii máme různé školy a já patřím k té, která se hlásí k odkazu sv. Tomáše Akvinského. Ten obě tyto disciplíny, dogmatiku a morální teologii, považuje za jeden soubor, protože spolu souvisí. Morální teologie nevymýšlí praktické principy, ale vyvozuje z Božího zjevení principy, které mají svůj základ i v lidské přirozenosti. Vidíme, že na jedné straně církev roste, od Druhého vatikánského koncilu se počet věřících zdvojnásobil. Klesající počty v Evropě jsou dány především demografickou krizí, tedy vymíráním. A tento deficit překrývá už 150 let doplňování obyvatelstva Evropy migrací. Na druhé straně velkým tempem roste v současné době církev v Africe, v Asii, Evropu nahradila také Latinská Amerika. Přičteme-li Severní Ameriku, je to světadíl s největším počtem katolíků na světě. Víra má svůj určitý racionální základ, tzv. preambula fidei, předpoklady víry, které spočívají na filosoficko-metafyzickém základě. A víra, jak ji chápeme my, je také Boží dar. To by znamenalo, že by pán Bůh dával dnes toho daru méně? (úsměv) Jsme spíše svědky toho, že velká část teologů nahradila pojem teologické víry psychologickými úvahami o víře, o důvodnosti pochybností, namísto toho, abychom se zabývali otázkami interpretace víry, objasnění a hledání určitého vnitřního pojiva mezi světem víry a skutečností, která vychází z našeho pozorování. A tady je právě určitý deficit, někdy i pohodlnost teologie, že se nesnaží o řádný dialog se současným člověkem a s jeho poznáním, to znamená s vědeckými disciplínami. Čtu-li spisy teologů z 13. století, z 16. století a první poloviny 20. století, tak se s tímto úsilím setkávám. Ale dnes často nahrazujeme teologii tzv. teologií narativní, to znamená vyprávěním příběhů a vracením se do metodiky pouhých historických analogií. Nepokoušíme-li se vysvětlit otázky týkající se člověka, naší víry ve vzkříšení, v posmrtný život a podobně dnešnímu člověku v kontextu jeho poznání vesmíru, poznání mikrokosmu, je stav kritický.

P. Wojciech Zubkowicz SAC

V neděli 15. září 2019 se v německém Limburgu uskutečnilo blahořečení otce Richarda Henkese, kněze z řádu pallotinů. Otec Richard působil během druhé světové války na území os - travsko-opavské diecéze a v roce 1945 zemřel v koncentračním táboře v Dachau. Mši sv até předsedal kardinál Kurt Koch za účasti mnoha kněží a věřících nejen z Německa, ale také z ČR a dalších zemí. Otec Richard žil konkrétní život v konkrétní době. Církev nám otce Richarda ukazuje a připomíná také v konkrétní době. Věříme, že Bůh řídí dějiny a nejlépe ví, jaké vzory v jaké době církev a svět nejvíce potřebuje. Otec Richard k nám dnes přichází jako mučedník lásky k bližnímu. V době, která někdy může připomínat slova sv. Pavla z listu Timoteovi: „Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování.“ (srov. 2 Tm 3, 1–5. 12) Když byl otec Richard v koncentračním táboře, povzbuzoval spoluvězně, ať utrpení přijmou z lásky ke Kristu, a tím je promění v bohoslužbu, v duchu důvěry a odevzdanosti Bohu. Taková slova byla potřebná, protože mnozí vězni si mysleli, že jsou to jejich poslední, zlé dny. Na příkladu otce Richarda dnes ale vidíme, že láska je silnější než smrt. Za všech okolností a v každé době. Otec Richard pro nás však není jen vzorem obětavé lásky a svědkem pravdy, že i v těch nejhorších chvílích může člověk jít proti proudu nenávisti. Je pro nás také šancí a pomocí, protože se za nás může u Boha přimlouvat. Blahoslavený otče Richarde – pros za nás, ať nevychladne naše láska ke Kristu a nevyhoří naše láska k bližním!

O. pallotini

Ve dnech 20.–27. července 2019 se uskutečnila pěší pouť k Božímu milosrdenství. Heslem pouti byla slova Ježíše: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ (J 20,21). Do Slavkovic připutovalo 228 poutníků. Přišli z Fulneku (60), Prahy (30), Hodonína (46), Českých Budějovic (37), Mladé Boleslavi (31) a podruhé také z Mezilesí v Polsku (24). Pouť uzavřelo setkání poutníků. Po příchodu všech proudů v pátek odpoledne se konala mše svatá, kterou přenášelo Radio Proglas. Kazatel, provinciál pallotinů z Varšavy, otec Zenon Hanas SAC, zdůraznil potřebu předávat víru a svědčit o Kristu. Setkání pokračovalo večerním programem, v rámci kterého zazněla svědectví a společné zpívání. Po celou noc z pátku na sobotu byla možnost adorovat Pána Ježíše v rámci Nikodémovy noci. V sobotu ráno program pokračoval fi lmem o P. Richardu Henkesovi, knězi z řádů pallotinů, který bude v září blahořečen. Následně byl prezentován projekt Mary’s meals. Celou pouť ukončila v sobotu dopoledne společná mše svatá, kterou sloužil otec Jaroslav Jaroš MS (řád saletinů), který vedl mladoboleslavský proud. Jako každý rok vám přinášíme několik svědectví a fotografi e z pěší pouti.

red.

Dle statistik Českého statistického úřadu z let 2007–2016 umírá každý rok v ČR cca 110 000 lidí. Lze říct, že to je průměrně 300 lidí za den, 12 za hodinu. Kdysi umírali lidé častěji doma, v kruhu svých příbuzných, doprovázeni jejich přítomností, láskou a modlitbou. Dnes je umírání často „odtrženo“ od domova, mnohdy je spojeno třeba s nemocnicí, nezřídka také se samotou. Proto také vznikl projekt „Korunka na cestu“, který má za cíl povzbudit k modlitbě za umírající.

P. Wojciech Zubkowicz SAC

PODPOŘTE PROJEKT A POŘIĎTE SI KNIHU O POUTNÍM MÍSTĚ VE SLAVKOVICÍCH K 10. výročí posvěcení kostela ve Slavkovicích jsme vydali publikaci, která dokumentuje posledních deset let dění na poutním místě ve Slavkovicích. Plnobarevná kniha ve formátu A4 nabízí na 160 stránkách přes 300 fotografi í, texty, vzpomínky a svědectví, které vykreslují obraz Božího působení ve Slavkovicích v letech 2008–2018. Knihu neprodáváme, cena není stanovena. Bude to váš dar na projekt stavby zázemí pro Centrum BM ve Slavkovicích. Pokud o knihu máte zájem, kontaktujte nás na tel. čísle 566 502 850, 774 521 531 nebo emailem: objednavky@apostol.cz

O. pallotini

Nabízíme obrázky milosrdného Ježíše s modlitbou zasvěcení Božímu milosrdenství a „Korunkou". Obrázky si můžete objednat na tel. 566 502 850, 774 521 531, e-mailem: objednavky@apostol.cz. Při objednávání sdělte, který vzor obrázku (vzor č.1, č.2 nebo č.3) a jaké množství si přejete poslat. Vzory obrázků můžete najit na stránkách Knihy milosrdenství: www.knihamilosrdenství/Obraz ke stažení. Velikost obrázků: 75x155mm. Balení je po 100ks. Cena není stanovena - dobrovolný dar na dotisk můžete poslat na účet č.: 35-6219210237/0100.

O. pallotini